Vyhlídky v Rokytnici

Výlet do Rokytnice.
 
Dnes jsme si přivstali, abychom stihli východ slunce. Vycházíme z hotelu a ve vzduchu už je cítit, že léto se s námi definitivně rozloučilo. Ranní mlha se líně válí v údolí a zlátnoucí javory začínají rozehrávat barvy okolní přírody. Sedáme do auta a po pár škytnutích motor naskakuje. Už několikrát jsem měl v plánu řešit opravy, ale nějak mi na to nezbyl čas. Vyrážíme.
 
Dojeli jsme na místo, odepnuli děti ze sedaček. Poslední kontrola - všechny dveře auta zamknuté - můžeme vyrazit.
 
Čeká nás pár set metrů po lesnické cestě a poté nastupujeme na pěšinku vedoucí k první z vyhlídek. Musím říct, že jsem hodně zvědavý. Rozednívá se a tiché šumění lesa občas přeruší jen zapraskání větví a pak taky má starší dcera, která dnes vstala levou nohou a při sebemenším škobrtnutí o kořen vztekle vyjekne. Vysvětlím jí, že jsme v lese a musíme se chovat potichu, vypadá, že to chápe, nicméně než se Ema opravdu ztiší, celá situace se opakuje ještě čtyřikrát.
 
Přicházíme k první vyhlídce. Jestli jsem si správně nastudoval průvodce, měla by to být Liška. Zpočátku se mi to nějak nezdálo, ale už ji vidím. Halvu natočenou do nádvoří vyhlídky, na záda se dá pohodlně sednout a pro dobrodruhy je tu báječná adrenalinová výzva vyjít si po ocasu lišky nad propast. Odsud je vidět i několik horolezeckých stezek, které k lišce směřují. Po chvilce přesvědčování, že se nic neděje, jsem holky vzal i na druhý konec lišky, tedy přímo nad propast. Obě se zatajeným dechem, zavěšeny prsty za síť, která vyplňuje zábradlí, sledovaly propast pod námi a první paprsky slunce, jak rozzářily obzor. Čekáme, až se slunce vyhoupne ještě výš. Mezitím na hřbetu lišky posnídáme a já ještě zběžně pořídím pár fotek z přilehlých vyhlídkových lávek. Celý areál je nad Rokytnicí už pár let, takže ze zářivého nového dřeva změnil jejich povrch na tmavší odstíny a báječně zapadá do okolní přírody.
 
Na další vyhlídku jsem vyrazil s mladší dcerou sám, ženu se starší dcerou jsme nechali ještě dopít čaj. Medvěd stojící majestátně na skále opravu budí respekt, i když je ze dřeva. Vylezli jsme po strmém schodišti na jeho zadní noze a dívali se na opozdilce, kteří stále popíjeli čaj na hřbetu Lišky a vyhřívali se v prvních paprscích slunce. Pozorovat a nebýt zpozorován. Máváme, jestli si nás všimnou. Křičet nebudeme, chvíli ještě pozorujeme opozdilce, Rokytnici z nadhledu a Další zastávku, Ovci. Pak scházíme po schodišti dolů. Počkáme pod břichem Medvěda. Posadíme se a posloucháme kapky padající ze stromů. Noční liják se nám připomene, kdykoliv se do korun stromů opře vítr, snese několik velkých kapek. To ovšem nás schované pod břichem medvěda netrápí. Sedíme a čekáme. Opozdilci dopili a po chvilce nás dohnali.
 
Pěšina se stále vine podél okraje kopce, sem tam se podél cesty objeví místo ke spočinutí - lavičky a odpadkové koše, takže je naštěstí všude kolem v lese pořádek. Naším dalším cílem je Ovce. Na Ovci se těší hlavně holčičky, protože tato vyhlídka je určena malým dětem. Malá ovečka sedí v lese svou velikostí je přizpůsobena tak, aby fungovala jako prolézačka. Na informační tabuli je zadání hry: Nalezněte kouzelného skřítka a rozezvučte ovečce zvoneček. Za jedním pařezem nakonec objevíme skřítka a z jeho schránky bereme dřevěný klínek a provaz. Vkládáme vše do stroje na krku ovečky a zvoníme. Poté ještě chvíli holčičky řádí na houpačce a skládají velká dřevěná pulze. My zatím pijeme čaj, hlídáme, aby se moc nevzdálily a já jdu vrátit propriety k pátrací hře zpět do skřítkovy schránky. Všude kolem je spousta borůvek, od kterých mají holky fialové rty.
 
Pokračujeme pěšinou dál, na dalších stanovištích s lavičkami se už nezastavujeme, sem tam si přečteme nějaký příběh na informačních tabulích, pokocháme se zajímavým útvarem v lese, kde cesta překonává větší terénní nerovnost cupitáme po povalových chodnících.
 
Vítr už rozfoukal zbytky poslední zbytky ranního oparu a my pomalu přicházíme k pomyslnému vrcholu stezky. Na skále, které místní přezdívají K5 je do široka rozkročený horník, poslední z výjevů na městském znaku Rokytnice, které sloužili jako inspirace pro tyto vyhlídkové sochy. Po chvíli přesvědčování, že se nám nic nestane, budeme-li ukáznění, stoupáme po jeho zakročené noze nad mezerou mezi skálami. Musím říct, že to je opravdu silný zážitek. I já mám co dělat, aby na mě nebyl znát respekt z té hloubky pod námi. Vyšli jsme po noze na podestu. Výš už si troufnu jen já. Posadím se, sleduji jak barevné údolí Rokytnice zalité sluncem postupně ožívá a piji čaj. Zapínám si bundu více ke krku, sestoupím trochu níž, sednu si na lavičku na podestě ke zbytku výpravy a vyprávím holčičkám o Krakonošovi.
 
Když už máme všechno prohlédnuté, sestupujeme z Horníka a kráčíme po pěšinách zpátky. Cestou potkáme pár ranních běžců, myslivce a pána, co hledá svůj prsten, který tu včera někde ztratil. Popřejeme mu mnoho štěstí a přidáme do kroku směrem k autu. Začíná tu být nějak rušno a byla by škoda nechat si pokazit tento poklidně-adrenalinový zážitek.
 
Fotografie: ©Roman Dobeš
 
 

Vyhlídky v Rokytnici
Vyhlídky v Rokytnici
Vyhlídky v Rokytnici
Vyhlídky v Rokytnici
Vyhlídky v Rokytnici
Vyhlídky v Rokytnici
Vyhlídky v Rokytnici
Vyhlídky v Rokytnici
Vyhlídky v Rokytnici
Vyhlídky v Rokytnici
Vyhlídky v Rokytnici
Vyhlídky v Rokytnici
Vyhlídky v Rokytnici
Vyhlídky v Rokytnici
Vyhlídky v Rokytnici