Památník Jana Palacha
Příběh Jana Palacha je intimním příběhem jedince v dramatickém kontextu doby. Návrh Památníku Jana Palacha pojímáme dramaturgicky jako gradující příběh. Hlavní dominantou je samotný dům. Vybouráním vnitřních zdí a zazděním oken vzniká jeden velký prostor pro uměleckou instalaci. Pomocí práce se světlem a prostorem vytváříme dílo, jež má návštěvníka zmatením jeho smyslů vyburcovat k aktivitě a uvědomění si osobní odpovědnosti. To vnímáme jako největší odkaz jeho silného činu.
Libreto
Sednul jsem ráno na vlak do Všetat. Začínal podzim a už nebylo takové teplo jako před pár dny. Mé dlouhé prázdniny se pomalu chýlí ke konci. Za týden nastupuju na historii. Byl to zvláštní pocit jet teď stejnou trasou, kterou jezdíval. Památník prý poznám na první pohled, říkal Jakub. Ten dům je něčím zvláštní, vypadá jako velký odlitek. Nemá okna, jen takové zarostlé jizvy po nich. Dovnitř jsem vstoupil úzkou chodbou mezi dvěma vyššími zdmi, takže se mi dům na chvíli schoval. Stěna proti mně se stáčela doleva a já neviděl za roh. Po pár krocích se mi otevřel pohled na zahradu. Stěna po pravé ruce se stočila v přímku. 20 metrů života Jana Palacha. Šel jsem k té stěně co nejblíž. Musel jsem se dotknout. Všechny fotografie a texty byli otištěné přímo na zeď. Hned jsem si vzpomněl, jak v prý v srpnu ’68 vzali s kamarády kbelíky barvy a všetatské zdi popsali slovy zklamání a naštvání. Možná to dělala perspektiva, ale zdálo se mi, že se chodba zužuje. Zdálo se mi, že slyším hlasy. Zastavil jsem se a poslouchal. Byl to rozhovor Palacha z nemocnice.
Bylo slyšet, jak moc trpí. Bylo to tak živé, jako kdyby byl vedle mně. Nevěděl jsem, že takový záznam vůbec existuje. Stál jsem teď v nejužším místě ústícím opět ven. Viděl jsem strom a obrovské dveře. Zatlačil jsem do dveří. Pamatuju si ten první okamžik. Absolutní tma a zmatenost. Nechápal jsem, co se děje a kde jsem. Zvenku sem ale dopadalo silné světlo a já se začal orientovat… “Moment. Jak okna? Zvenku jsou zazděná. A dům má přece více pater.” Nic nebylo tak, jak by mělo. Podlaha se leskla. V odraze jsem viděl okna a v nich lidské siluety. Podíval jsem se zpět do okna, ale nikdo za nimi nebyl. Připadal jsem si jako v Platónově jeskyni. Ještě dlouhé minuty jsem v domě zůstal. Byl to zvláštní pocit být takto izolován. Stejnými dveřmi jsem šel ven, skoro jsem zapomněl, jak to venku vlastně vypadá. Sednul jsem si do zahrady a celé si to znovu přehrával. Přemýšlel jsem, jaký by dnes JP byl a co by si myslel o naší době.
Památník
Jako gradující příběh rozdělujeme památník na stávající dům, nový pavilon a zahradu. Návštěvník prochází částmi postupně s cílem zintenzivnit prožitek z Památníku. Pozemek obíhá zídka, materiálově sjednocená s domem. Na pozemek se vstupuje z ulice Smetanova. Návštěvník se tak ocitá v ohraničeném prostoru na cestě k vstupu do novostavby výstavního pavilonu.
Pavilon
Pavilon je umístěn na půdorysné stopě současné kůlny. Prvotní uvažování o charakteru nového objektu jako o “časové ose” dalo objektu tvar. Zakřivená přímka, která “objímá” zahradu a otevírá se do ní. Znázorňuje krátký a intenzivní život JP ve dvou rovinách. První je jeho osobní život zachycený fotografiemi, zápisky a svědectvími. Druhou rovinou je vývoj života společnosti a jeho turbulence, které nakonec vedly k tragickému konci. Gradace k roku 1969 je posílena zúžením objektu. Objekt končí zvukovou smyčkou posledních slov Jana Palacha z nemocnice.
Dům Jana Palacha
Návštěvník vychází z pavilonu ven a stojí naproti domu. Nad vstupem je provedený citát, který návštěvník právě zaslechl z úst JP: “Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na který právě stačí.” Tuto větu vnímáme jako zásadní memento vyzývající k aktivitě a uvědomění si osobní odpovědnosti. Dům zvenku vypadá jako odlitek. Okna jsou zazděny a exteriér a interiér jsou tak radikálně odděleny, což posiluje zážitek z nitra domu. Po vstupu dovnitř zažije návštěvník největší překvapení. Vnitřní zdi a strop jsou vybourány. Prostor (nitro) je tak očištěn a vytváří téměř sakrální dojem. Instalace, kterou vytváříme pracuje s prostorem a světlem. Všechny povrchy uvnitř jsou sjednoceny černou barvou. V místech původních oken jsou umístěny obrazovky zbavené polarizačního filtru. Vytváří tak dojem nepřirozeně silného venkovního světla, skrz které není vidět ven. Při pohledu na odrazy “oken” na lesklé podlaze však v důsledku lomu světla a polarizace vidíme za “okny” siluety lidí. Celá instalace vyvolává zmatení smyslů, znejistění a vytržení ze všední reality. Zároveň značí izolovanost, osamocení v tomto světě za oponou.
Zahrada
Návštěvník opouští Dům Jana Palacha a má v hlavě spoustu otázek a myšlenek. Klid a čas si vše urovnat nachází v zahradě. Do travnaté části kolem pavilonu vysazujeme nový strom, lípu - český národní strom.
Zpět nahoru
Památník Jana Palacha
Lokace: Všetaty, ČR
Typ zakázky: veřejná soutěž
Spolupráce: RIchard Loskot, Marek Nedelka
Příběh Jana Palacha je intimním příběhem jedince v dramatickém kontextu doby. Návrh Památníku Jana Palacha pojímáme dramaturgicky jako gradující příběh. Hlavní dominantou je samotný dům. Vybouráním vnitřních zdí a zazděním oken vzniká jeden velký prostor pro uměleckou instalaci. Pomocí práce se světlem a prostorem vytváříme dílo, jež má návštěvníka zmatením jeho smyslů vyburcovat k aktivitě a uvědomění si osobní odpovědnosti. To vnímáme jako největší odkaz jeho silného činu.
Libreto
Sednul jsem ráno na vlak do Všetat. Začínal podzim a už nebylo takové teplo jako před pár dny. Mé dlouhé prázdniny se pomalu chýlí ke konci. Za týden nastupuju na historii. Byl to zvláštní pocit jet teď stejnou trasou, kterou jezdíval. Památník prý poznám na první pohled, říkal Jakub. Ten dům je něčím zvláštní, vypadá jako velký odlitek. Nemá okna, jen takové zarostlé jizvy po nich. Dovnitř jsem vstoupil úzkou chodbou mezi dvěma vyššími zdmi, takže se mi dům na chvíli schoval. Stěna proti mně se stáčela doleva a já neviděl za roh. Po pár krocích se mi otevřel pohled na zahradu. Stěna po pravé ruce se stočila v přímku. 20 metrů života Jana Palacha. Šel jsem k té stěně co nejblíž. Musel jsem se dotknout. Všechny fotografie a texty byli otištěné přímo na zeď. Hned jsem si vzpomněl, jak v prý v srpnu ’68 vzali s kamarády kbelíky barvy a všetatské zdi popsali slovy zklamání a naštvání. Možná to dělala perspektiva, ale zdálo se mi, že se chodba zužuje. Zdálo se mi, že slyším hlasy. Zastavil jsem se a poslouchal. Byl to rozhovor Palacha z nemocnice.
Bylo slyšet, jak moc trpí. Bylo to tak živé, jako kdyby byl vedle mně. Nevěděl jsem, že takový záznam vůbec existuje. Stál jsem teď v nejužším místě ústícím opět ven. Viděl jsem strom a obrovské dveře. Zatlačil jsem do dveří. Pamatuju si ten první okamžik. Absolutní tma a zmatenost. Nechápal jsem, co se děje a kde jsem. Zvenku sem ale dopadalo silné světlo a já se začal orientovat… “Moment. Jak okna? Zvenku jsou zazděná. A dům má přece více pater.” Nic nebylo tak, jak by mělo. Podlaha se leskla. V odraze jsem viděl okna a v nich lidské siluety. Podíval jsem se zpět do okna, ale nikdo za nimi nebyl. Připadal jsem si jako v Platónově jeskyni. Ještě dlouhé minuty jsem v domě zůstal. Byl to zvláštní pocit být takto izolován. Stejnými dveřmi jsem šel ven, skoro jsem zapomněl, jak to venku vlastně vypadá. Sednul jsem si do zahrady a celé si to znovu přehrával. Přemýšlel jsem, jaký by dnes JP byl a co by si myslel o naší době.
Památník
Jako gradující příběh rozdělujeme památník na stávající dům, nový pavilon a zahradu. Návštěvník prochází částmi postupně s cílem zintenzivnit prožitek z Památníku. Pozemek obíhá zídka, materiálově sjednocená s domem. Na pozemek se vstupuje z ulice Smetanova. Návštěvník se tak ocitá v ohraničeném prostoru na cestě k vstupu do novostavby výstavního pavilonu.
Pavilon
Pavilon je umístěn na půdorysné stopě současné kůlny. Prvotní uvažování o charakteru nového objektu jako o “časové ose” dalo objektu tvar. Zakřivená přímka, která “objímá” zahradu a otevírá se do ní. Znázorňuje krátký a intenzivní život JP ve dvou rovinách. První je jeho osobní život zachycený fotografiemi, zápisky a svědectvími. Druhou rovinou je vývoj života společnosti a jeho turbulence, které nakonec vedly k tragickému konci. Gradace k roku 1969 je posílena zúžením objektu. Objekt končí zvukovou smyčkou posledních slov Jana Palacha z nemocnice.
Dům Jana Palacha
Návštěvník vychází z pavilonu ven a stojí naproti domu. Nad vstupem je provedený citát, který návštěvník právě zaslechl z úst JP: “Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na který právě stačí.” Tuto větu vnímáme jako zásadní memento vyzývající k aktivitě a uvědomění si osobní odpovědnosti. Dům zvenku vypadá jako odlitek. Okna jsou zazděny a exteriér a interiér jsou tak radikálně odděleny, což posiluje zážitek z nitra domu. Po vstupu dovnitř zažije návštěvník největší překvapení. Vnitřní zdi a strop jsou vybourány. Prostor (nitro) je tak očištěn a vytváří téměř sakrální dojem. Instalace, kterou vytváříme pracuje s prostorem a světlem. Všechny povrchy uvnitř jsou sjednoceny černou barvou. V místech původních oken jsou umístěny obrazovky zbavené polarizačního filtru. Vytváří tak dojem nepřirozeně silného venkovního světla, skrz které není vidět ven. Při pohledu na odrazy “oken” na lesklé podlaze však v důsledku lomu světla a polarizace vidíme za “okny” siluety lidí. Celá instalace vyvolává zmatení smyslů, znejistění a vytržení ze všední reality. Zároveň značí izolovanost, osamocení v tomto světě za oponou.
Zahrada
Návštěvník opouští Dům Jana Palacha a má v hlavě spoustu otázek a myšlenek. Klid a čas si vše urovnat nachází v zahradě. Do travnaté části kolem pavilonu vysazujeme nový strom, lípu - český národní strom.
Scroll to top
