Obecní sál Družec

Je páteční odpoledne a odjíždím z Prahy. Kolona aut postupně řídne a pak už najíždím na dálnici D6. Nad auty přede mnou vzlétá Boeing 737. Mžourám na něj skrz zapadající říjnové slunce. Pár minut jízdy, sjezd na Velkou Dobrou, kruhový objezd, druhý kruháč, podjezd pod dálnicí — a najednou klid. Nenápadná cedule u cesty mě vítá v Družci. Kdyby mě do malé obce nedaleko Kladna nepřivedla práce, nejspíš bych o ní nikdy neslyšel. Navzdory své strategické poloze, blízkosti dálnice a tím pádem i Prahy tu ale převládá klidná, ryze venkovská atmosféra.

Kompaktní vesnická zástavba se jakoby schovává v údolí říčky Loděnice, které místní neřeknou jinak než Kačák. Kopce na horizontu obec chrání před hlukem dálnice a skrz Družec neprojíždí prakticky žádná tranzitní doprava. Je tu opravdový klid. V centru obce se proti sobě zvedají dvě dominantní výšiny — na západní stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie, na té protější Družecká kalvárie. Odtud se otevírá krásný výhled na celou vesnici i okolní krajinu. A právě tady, pod kopcem s kalvárií, stojí Obecní dům s hospodou.

Objekt hospody a obecního sálu leží v samotném centru obce Družec a spolu se siluetou kopce a kalvárie je neodmyslitelnou součástí identity místa. K návrhu jsme proto přistupovali s maximální opatrností. Nekvalitní náletové stavby z osmdesátých let navrhujeme odstranit, do základního hmotového uspořádání dvou částí s mírně odskočenou výškou římsy však nezasahujeme.

Základním vstupním parametrem bylo umožnit, aby se v objektu mohly odehrávat různé děje současně. Aby v obecním sále mohla v klidu probíhat besídka nebo představení ochotnického divadla, zatímco za dveřmi ve výčepu halekají místní štamgasti. Zároveň bylo jasné, že obecní hospoda by se měla stát důstojným provozem s kvalitní teplou kuchyní. Potřeby obou částí naplňují jednopodlažní přístavby. Přístavba u hospody obsahuje zázemí gastroprovozu podle současných předpisů i sociální zařízení, které se neduplikuje a slouží zároveň návštěvníkům sálu. Druhá přístavba nabízí skromné, ale plně dostačující předsálí se šatnou a malým zázemím pro vystupující. Oba provozy lze navíc velmi snadno propojit při větších společenských událostech, jako jsou zábavy, svatby či obecní slavnosti.

Obě přístavby jsou navrženy jako minimalistické soudobé stavby, které se k venkovskému stavitelství vztahují pouze hrubou nahazovanou omítkou. Svou hmotou spíše ustupují do pozadí a dávají vyniknout původnímu objektu. V dálkových pohledech jim navíc poskytuje vizuální kamufláž navržená intenzivní zelená střecha.

Fasádu původního objektu navrhujeme v jemně strukturované omítce pískové barvy, doplněné plastickým detailem vertikálních kanelur a horizontálních prvků nad a pod okny v hrubší omítce.

V interiéru se oba hlavní provozy v některých aspektech podobají, v jiných se naopak liší. Stěny sálu jsou do výšky otvorů obloženy světlým dřevem, nad ním pokračuje světlá omítka s výmalbou. Oblouky hlavních lustrů podtrhují krásu původního stropu s fabiony a volně odkazují k heraldice obce. V hospodě je naopak dřevěný obklad tmavší, stejně jako výmalba, a motiv vlnovky se objevuje nad nerezovým tělem výčepu. Podlahy z dřevěných parket jsou v obou prostorech provedeny v příslušných odstínech. Tento motiv propojuje nejen oba interiéry, ale také dvě nově vzniklá veřejná prostranství.

Zatímco sál disponuje odpovídajícím předprostorem, kde se mohou návštěvníci zdržovat po představení, a jeho vstup má vítající, trychtýřovitý tvar, hospoda se otevírá do intimního dvorku. Vchod jsme posunuli tak, aby veselí štamgasti nepadali rovnou z růžku do silnice. Právě z tohoto dvorku pak po svahu stoupají schody ke kalvárii.

Navázali jsme na návrh pana architekta Červeného a do výplní zábradlí schodiště navrhli sérii dutých mosazných kulatin různých délek. Jejich konkrétní uspořádání vytváří efekt, kdy — pokud po schodech poběží dítě a bude do tyček narážet klacíkem — zazní jednoduchá melodie. Jaký popěvek to bude, zatím nevíme, ale mohl by se stát takovou nepsanou hymnou družecké hospody.

Vybrané projekty