Rozhledna Švábův Hrádek

Vnímání není jen pasivní sběr informací, jako když kamera nahrává obraz nebo mikrofon zvuk. Je to spíše neustálý rozhovor mezi tím, co se děje venku, a tím, co nosíme v sobě. Naše smysly fungují jako filtry, které z nekonečného chaosu světa vybírají jen ty podstatné fragmenty, ze kterých si pak v hlavě skládáme vlastní verzi reality. Většinu času se až příliš spoléháme na oči, které nám sice dávají rychlý přehled, ale často jen kloužou po povrchu. Skutečná hloubka prožitku přichází až ve chvíli, kdy se smysly začnou doplňovat a spolupracovat. Najednou zjistíme, že prostor kolem nás není prázdný, ale plný textur, vibrací a ozvěn, které nám dříve unikaly. Vnímání je tak ve své podstatě cestou k uvědomění si vlastní přítomnosti a způsobem, jakým nás naše tělo ujišťuje, že jsme pevnou součástí světa, který nás obklopuje.

Rozhledna nemá být pouhým místem s krásným výhledem. Navrhujeme komplexní zážitek, který má jasně danou dramaturgii. U paty vodojemu budujeme bludiště umělé krajiny. Zvrásněný terén, divoké trávy a březový podrost tvoří úvodní motiv, který návštěvníka odpoutává od reality okolního světa. Zážitek začíná právě zde. Zbystření smyslů připraví poutníka na další cestu vzhůru. Jakmile začne stoupat, do hry vstupuje rytmus a zvuk oceli. Tubus je dynamickou částí cesty, kde návštěvník vnímá vlastní pohyb, námahu těla i měnící se perspektivu zavěšeného schodiště, jak se postupně odlepuje od země. Rytmické otvory v plášti vodojemu přinášejí do jinak uzavřeného tubusu světlo.

Uvnitř tělesa vodojemu se pak svět na moment zastaví a ztiší. V této akustické pozorovatelně oči odpočívají a hlavní roli přebírá sluch. Zvukové trychtýře k lidem přivádějí zapomenuté detaily okolí. Šumění větru v korunách stromů nebo vzdálené pulzování města se mění v intimní koncert. Je to chvíle hlubokého soustředění, kdy člověk krajinu vidí ušima dříve, než ji spatří očima. Po výstupu z uzavřeného prostoru na horní vyhlídkovou plošinu se otevírá výhled do všech světových stran. Nekonečný horizont Budějovické pánve na pozadí oblých horských hřbetů Šumavy a Blanského lesa je osvobozujícím nádechem.

Konceptem našeho projektu je snaha o maximalizaci účinku při minimalizaci zásahů do hlavní konstrukce. Původní těleso vodojemu je konstrukčně i vizuálně velmi dominantním prvkem, který má svou vlastní technickou estetiku a tu jsme nechtěli narušit. Do stávajícího tubusu vodojemu, vyčištěného od přebytečných konstrukcí, zavěšujeme ocelové schodiště, jež představuje jeden z nejvýraznějších prvků návrhu. Stávající nevyužitou nádrž na vodu jsme se rozhodli proměnit v akustickou observatoř, která přináší nečekaný zážitek z vnímání prostoru. Stavba vrcholí krytou vyhlídkovou plošinou, nad níž již vystupuje pouze konzola pro telekomunikační zařízení. Jeho umístění vnímáme jako praktický krok nápomocný k zajištění financí na budoucí rekonstrukci. Podhoubí věže tvoří umělá krajina, která je místem předcházejícím hlavnímu zážitku z věže a neměla by zůstat v pozadí. Rafinovaně zakrývá vstup do rozhledny a připravuje návštěvníka na výstup. V krajině je také umístěn mobiliář určený k sezení i drobné dětské prvky, které jsou příjemným zpestřením výletu.

Jelikož ze zkušenosti vnímáme rozhlednu jako budoucí hojně navštěvovaný cíl, rozhodli jsme se do studie nastínit také potenciál současné čerpací stanice. V návrhu do ní umisťujeme sezónní bistro a celoročně použitelné toalety s hygienickým zázemím určené pro případné nárazové akce. Do budovy vstupujeme velmi lehkým zásahem, který se snaží minimálními prostředky rozšířit možnosti areálu. Technická část objektu bude zaklopena pororoštovou podlahou, čímž v industriálním prostoru vznikne místo pro občerstvení i společenské události. Zázemí bistra dovolí zimní provoz stánku s občerstvením bez nutnosti využívání interiéru. Sociální zázemí by vzhledem k očekávané návštěvnosti mělo být přístupné po celý rok.