Milé ženy

Jan Vondrák, 10/25 (napsáno pro časopis Harper´s Bazaar)

Jak neztratit hlavu ve chvíli, kdy se váš starý život hroutí a ten nový teprve hledá své obrysy? Jako architekt a otec jsem pochopil, že tou nejdůležitější stavbou není dům, ale pouto, které vás podrží i v největším chaosu.

Milé ženy,
chtěl bych vám napsat pár slov o tom, jak si zachovat zdravý rozum. Nebo spíš, jak ho neztratit úplně, když kolem vás začne všechno hořet a váš minulý život se hroutí, jako domeček z karet. Jaro je časem naděje. Stromy napínají své pupeny až k prasknutí, vzduch je plný ptačího zpěvu a slunce se konečně odvažuje svítit do koutů, kde byla celou zimu tma. Pro nás architekty je to také začátek nové sezóny, období stavění. Pro mě osobně se na jaře minulého roku změnilo mnohé. S mou ženou Marií jsme začali stavět dům a současně jsme čekali dceru Adu. I když klientům s oblibou radím, že tyto dva životní milníky není dobré realizovat souběžně, prostě se to tak stalo. A tak jsme spustili dva paralelní projekty, každý s vlastní dynamikou, s jiným rytmem a nároky, ale stejně náročné na trpělivost a víru v dobrý konec. Zatímco já obcházel stavbu s helmou na hlavě a projektem v ruce, Marie hledala způsob, jak se vypořádat s nástrahami budoucího mateřství. Náš život, plný výletů a z koncentrace jen na nás dva nadobro zmizel. Ada se narodila v červnu. A přesně v té době se i stavba našeho domu rozběhla na plné obrátky. Byly chvíle, kdy jsem měl pocit, že mě oba projekty rozemelou na prach. Fyzicky, psychicky i vztahově. A přesto v tom chaosu, v tom zápřahu, kdy jsme si často neměli ani kdy říct dobré ráno, jsem pochopil jednu důležitou věc. To nejcennější, co v životě máme, není dům. Ani dítě, jakkoli je to dar. To nejcennější je vztah. To, co drží dva lidi pohromadě, když se všechno kolem mění. Ta tichá síla, která vás nese, i když jste unavení, podráždění, nevyspaní. Je to láska, každodenní volba zůstat spolu, i když je jednodušší odejít.

Milé ženy, obdivuji vás za vaši schopnost nést, držet, nezbláznit se. Děkuju vám, že nás často roztěkané, zanořené do výkonu a výsledků učíte zpomalit. Děkuju vám, že nás držíte za ruku i tehdy, když sami nevíme, kam jdeme. A jestli vám mohu něco poradit z pohledu muže, architekta a čerstvého otce, pak jen tolik: nečekejte dokonalost. Ani od domu, ani od partnera, ani od života. Věci se lámou, hroutí, nejdou podle plánu. Ale když mezi tím vším dokážete být spolu, když si večer sednete vedle sebe na rozestlanou postel a prostě jen jste, tak jste vyhráli.

S pokorou a úctou,
Jan