Laubegast Werft

Náhle se zvedne malý chlapec a rozběhne se k zábradlí. „Co je to tamhle?“ ptá se zvědavě starého muže, který nechápavě zavrtí hlavou. „To nevím,“ odpoví. Obrátíš pohled k levému břehu řeky. To, co vidíš, je těžké pojmenovat. Ve světle večerního slunce se leskne obrovský vodní kubus. Po chvíli si uvědomíš, že je tvořen množstvím vodních kapek, které padají kolem podivné stavby ukryté za nimi jako za závojem. Jako by nad půdorysem budovy silně pršelo. Skrze vodní clonu prosvítá těžká betonová konstrukce. Na okamžik máš pocit, že na jednom z podlaží zahlédneš postavu, jistý si však nejsi. Než scéna zmizí, zahlédneš ještě krátce duhu. Loď pokračuje dál a ten podivný zážitek je náhle pryč. Stále žasneš. Co jsi to vlastně viděl?

Areál loděnice Laubegaster Werft vnímáme jako magické a především překvapivé místo. Za nenápadným objemem historické budovy se skrývá prostor, kde se industriální periferie střetává se silným krajinným prvkem. Otevírá se pohled na zvlněný horizont; koleje, průmyslové stroje a světelné stožáry připomínají původní funkci místa. Dominantním prvkem je však voda, která dává celému areálu jeho charakter – řeka Labe.

Laubegaster Werft je jedinečným místem, kde lodě, které si běžně spojujete s vodou, z vody „vystupují“. Poetika místa spočívá v porušení zavedených pravidel. Náš návrh vychází ze snahy tento překvapivý charakter dále posílit – zdánlivě paradoxní manifestaci Labe, řeky, která vstupuje na pevninu.

Krása spočívá v napětí. V našem případě v napětí mezi abstrahovanou formou kubusu zvenčí a komplexní prostorovou strukturou uvnitř. Pro návštěvníka je tento kontrast překvapivý – jednoduchá forma skrývá složitost. Zároveň jde o napětí mezi lehkým, pomíjivým pláštěm a těžkou konstrukcí. Budova tak má dvě podoby: stavěnou – konstrukční – a přírodní – padající vodu.

Nejde však o soupeření s přirozenou formou vody. Přírodní prvek je vytržen ze svého kontextu a prezentován v abstrahované podobě. Jde o přírodu řízenou a usměrněnou člověkem. Vnější plášť budovy se navíc v čase proměňuje – někdy se jedná o silný proud vody, jindy jen o kapky; při ostrém slunci je stavba zahalena oblakem vodní páry.

Japonský architekt Sou Fujimoto popisuje dva koncepty – „hnízdo“ a „obálku“. „Hnízdo“ vzniká vždy s předem daným záměrem a je jím také definováno. V kontextu flexibility představuje otevřenou strukturu, kterou lze sice volně členit, ale která vždy vede ke kompromisu. Naproti tomu „obálka“ nabízí bohatost prostorových kvalit – niky, kouty a různé formy, které lze kreativně využívat. Prostory jsou „kreativně obývány“ a jejich obsah vzniká až skrze užívání.

V našem návrhu jsme se rozhodli pro druhý přístup – pro obálku. Věříme, že silné prostory s různými parametry, jako jsou výška, míra otevření, světlo či výhled, nacházejí svůj obsah přirozeněji než otevřené formy typické pro mnoho variabilních konceptů.

V objemu budovy se střídají plné hmoty a otevřené prostory. Na okrajích nosníků vznikají galerie a chodby, které nabízejí výhledy do areálu, k řece i do okolní krajiny. Dvě vertikální jádra propojují celý objem a představují stabilní konstantu, zatímco nosníky se v jednotlivých úrovních rytmicky obměňují.

Padající voda ochlazuje vzduch před fasádou a vizuální dojem se neustále proměňuje. Někdy je forma budovy čitelná jasně, jindy se konstrukce ztrácí v oblaku vodní páry; v zimě je stavba obalena ledem.

Karl vstane od počítače. Náročný pracovní den je u konce. Ve vedlejší místnosti se pohybuje rameno 3D robota, který právě dává tvar části velké sochy. Na lávce stojí umělec a kontroluje kvalitu práce. Karl otevře dveře a vstoupí na širokou galerii při okraji budovy. Padající voda odděluje stavbu od vnějšího světa. Vzduch je příjemně chladný. Karl si zapálí cigaretu a dívá se skrz kapky k obzoru. Intenzita proudu vody pomalu slábne a Karl rozezná obrys projíždějícího parníku, který se od něj postupně vzdaluje.

Vybrané projekty